Inkluze neboli společné vzdělávání na Prokrustově loži

Každý jistě někdy četl o antickém zlotřilém obrovi jménem Damastés, který proslul pod přezdívkou Prokrústés. Poutníky, kteří neprozřetelně přijali jeho úslužné pozvání k přenocování, přizpůsoboval rozměrům svého lůžka: rozměrnější přisekával, menší násilím natahoval. A jenom díky hrdinovi Théseovi, který mu posloužil jeho vlastní medicínou, straší ten proklatec už jen v bájích. Mrtev je bohužel nejenom Prokrústés, ale i Théseus, který by se nám dnes opravdu hodil.

Proč?
Ministryně školství K. Valachová připravila v nastávajícím školním roce pro tisíce žáčků přesnou repliku oné bájné postele. Nazvala ji napřed inkluzí, posléze pak tzv. společným vzděláváním. Že může být druhé někdy pravým opakem prvního, paní ministryni nijak nevzrušuje. O co se ale vlastně jedná? V kostce o vzdělávání žáků s jakýmkoli zdravotním postižením s jejich vrstevníky v běžné třídě základní školy. Idea je to věru vznešená: všichni se mají vzájemně obohacovat poznáváním svých odlišností, lepší pomáhají slabším, oceňujíce na nich nejrůznější jiná pozitiva atd., atd. A vůbec: všichni mají přece právo „chodit do stejné školy se svými kamarády“, jak praví poradkyně paní ministryně Mgr. K. Laurenčíková.
Kdypak asi naposled výše jmenované dámy poobědvaly s popeláři, či se vnitřně obohatily partičkou ferbla ve společnosti zedníků? Že by je to ani ve snu nenapadlo, neb si své známé vybírají v jiných kruzích? A v tom to právě je: zatímco dospělí lidé si společnost vybrat mohou, dítě ve věku povinné školní docházky nikoli!

Z tohoto pohledu byla znamenitým příkladem společného vzdělávání v dospělosti povinná vojenská služba. Dodnes se mi dobře vybavuje ta slast z pobytu u motostřeleckého pluku, kam jsem byl starostlivou péčí vojenského eráru „inkludován“. Ze vzpomínky na kamarády na pokoji, kteří tu čichali pod dekou toluen, onde si rozmíchávali paštiku vodkou, či po sobě v protějším rohu rozverně házeli kovovým nočním stolkem, mi dodnes dojetím vlhnou oči…

Inkluze znamená včlenění, začlenění, a už z toho je snad dostatečně zřejmé, že z ní musí opravdu profitovat všichni: žáci se zdravotním postižením se musí nejen naučit alespoň to, co ve speciální škole, ale zároven se mezi „zdravými“ vrstevníky cítit „v pohodě“. Což je klidně možné u vozíčkářů či u zrakově postižených – jak „začleněn“ se ale asi cítí v běžné třídě žák s mentální retardací, který se v učení nikdy nedostane dále než na úroveň 4. třídy, či neslyšící kluk, který si má podle představ MŠMT povídat s ostatními o holkách prostřednictvím tlumočníka do znakové řeči?

A už jsme rovnýma nohama u napohled tak vábivého sofa pana Prokrústa. Společné vzdělávání v režii paní ministryně Valachové „nám“ jedny přiseká, jiné natáhne – což se samozřejmě vztahuje i na žáky bez zdravotního postižení. Řeči o tom, že jejich vzdělávání nedozná žádné úhony, jsou krajně licoměrné: tzv. podpůrná opatření totiž vůbec nepředpokládají, že by např. mentálně postiženého žáka učil kvalifikovaný speciální pedagog!
Oproti všem vyspělým zemím bude mít celou třídu „na triku“ jen „běžný“ učitel, který v nejlepším případě absolvuje 40ti hodinový (!) kurz a bude mít k dispozici asistenta (který sám vůbec nesmí učit, a pochopitelně to ani neumí). Malý ilustrativní dotaz: nechali byste si transplantovat ledvinu od zubaře, který k tomu absolvoval 40tihodinové školení? Nepochybuji že ano: jistě by vás muselo uklidnit ujištění, že bude mít k ruce asistenta, který vám při zákroku bude svítit na záda…

Kdo věří, že naši učitelé dokáží „běžně” učit tzv. inkluzivní třídu tak, aby většina žáků nezaostávala, a ještě budou plnohodnotně vzdělávat žáky s postižením, by se měl honem vypravit pozorovat vynoření Lochnessky – aby nezmeškal.
„Wir schaffen das!” neboli „Dokážeme to!”, volala Angela Merkelová před rokem, když jaksi bez ptaní doširoka rozpřáhla i za celou Evropu náruč miliónům uprchlíků. Výsledek dobře známe. „Dokážeme to!”, mohlo by znít motto ministryně K. Valachové před prahem nového školního roku. „To máte za to, že jste se nemodlili!”. říkávala moje babička…

TD