Strýček Donald aneb jak hořkne káva

Anglosaské národy nám v tomto roce opět ukázaly, že jejich pouto se základní lidskou touhou, touhou po svobodě, je silnější, než kdekoliv jinde.

Ve středověké Anglii vydaný dokument Magna charta libertatum poprvé podřídil panovníka světským zákonům a garantoval práva všech ostatních, kterými stejně jako předtím i naše současné „elity“ často pohrdají.

Na tento dokument navazuje Ústava Spojených států amerických, první liberální demokracie na světě. Právě tyto dva národy nám znovu na příkladu Brexitu a volby Donalda Trampa ukázaly, že i přes dlouhá desetiletí dělící nás od odchodu Margareth Thatcherové a Ronalda Reagana do politického důchodu, dorůstají další a další generace toužící po návratu k opravdové demokracii, svobodě a tradici.

Je více než potěšující, že si stále ještě většina lidí váží osvědčených institutů, jakými jsou národní stát a rodina (kterou tvoří muž, jedna žena a děti) apod. Že si stále hodně lidí myslí, že by mělo platit, že bez práce nejsou koláče (ačkoliv z médií a bohužel stále častěji i ve škole se dozvídáme něco jiného), nebo že demokracie je prosazování vůle většiny, při zachování práv menšiny a nikoliv prosazování vůle menšin na úkor většiny.

Co nyní můžeme očekávat? S trochou nadsázky se dá uvést, že po posledních hektických letech by mohl na světě panovat klid a mír, protože všichni revolucionáři světa se stáhnou zpět do Spojených států, neboť se strýčkem Donaldem budou mít sakra práci.

Budeme se tak zřejmě muset rozloučit i s politickým aktivistou Schapirem, (nyní působícím jako velvyslanec USA v ČR) a s trochou štěstí si s sebou sbalí i všechny ty nevládní (avšak vládami financované) organizace, nadace a fondy. Spojené státy k nám pak mohou poslat diplomata, který se nás nebude snažit převychovat, ale bude znovu spojovat naše na skutečnou svobodu tak citlivé národy.

Newyorská kavárna prohlásí, že Trump není jejich prezidentem. V návalu emocí se k nim připojí i Halík a Šabatová. Dienstbier se na protest vzdá amerického občanství. Nejtěžší úlohu bude mít do Washingtonu vyslaný výsadek umělců a intelektuálů s úkolem na protest proti výsledku svobodných a demokratických voleb demontovat jednu lavičku, což se jim po sedmnácti hodinách práce a na pokraji fyzického vyčerpání nakonec podaří. Jinak si myslím, že se stejně jako v případě Brexitu, svět nezboří.

Je listopad 2016 a po anglosaských národech je na řadě kontinentální Evropa. Pařížská a berlínská kavárna se již šikuje k volbám, které se v jejich zemích uskuteční v příštím roce. Věřím, že ve spolupráci s „nezávislými“ médii a „křišťálově čistými“ průzkumy veřejného mínění opět dovedou outsidery k vítězství.

Dovolím si tedy vyjádřit jedno přání; aby byl rok 2017 v tomto ohledu podobně úspěšný jako ten letošní.

Tomáš Portlík