Trumpovo kyvadlo

Odehrává se jakási Obamomanie naruby
Občas to vážně vypadá, že zdravý rozum, racionální přístup ke světu, respekt k faktům a chápání událostí v jejich historických a kulturních souvislostech nemají v dnešní době šanci. Nikoli proto, že v amerických prezidentských volbách vyhrál Donald Trump, ale proto, jaké nesmysly se kvůli tomu na nás každodenně snášejí z médií. Do Trumpa si leckdo promítá svoje obavy a představy. Někdo se bojí demokracie (tak takhle lidé rozhodují!), jiní o demokracii (tak takhle blbě lidé rozhodli!), posílen se cítí levicový prezident Zeman i Tomio Okamura, ohrožen kdekdo. Kdejaký chytrák si taky myslí, že díky Trumpovi zná recept, jak spasit pravici či levici – stačí prý jen plácat populistické nesmysly, chrlit vtipy a urážky, lhát, přehánět, a úspěch je zaručen. Protože to tak údajně voliči chtějí.
No tak dobře, chtělo by se říct. Myslete si, co chcete, ale nám, kteří jsme ještě neztratili zdravý rozum, dejte pokoj. A Trumpovi čas – nechte ho stát se prezidentem a pak ho začněte hodnotit. To je ovšem odvážné a nesplnitelné přání. Proto k „jejich“ Trumpovi přidám aspoň „svého“ Trumpa, abych to trochu vyvážil. Z hlediska dnešního diskurzu to vlastně bude pár kacířských a reakčních poznámek k příčinám, souvislostem a důsledkům Trumpova úspěchu.

Obamománie naruby
Trumpovská hysterie není nic nového. Odehrává se totiž něco hodně podobného tomu, co jsme zažívali před osmi lety po zvolení Baracka Obamy, nyní jen s opačným znaménkem. Tehdy byli komentátoři zasaženi epidemií nadšení, očekávání a iracionální naděje. Ve světě zavládne mír, Obama vyřeší všechny problémy, domluví se s Ruskem, uklidní Blízký východ, vylepší vztahy s každým. Změní Ameriku, teď teprve zrovnoprávní menšiny, ženy, homosexuály a kdekoho. Teroristé se sami stáhnou, protože je Amerika nebude provokovat. Severní Korea se smíří s Jižní a na zemi bude nastolen ráj. Vzpomeňte si prosím dobře na tehdejší komentáře a emoční vlnu. Nově zvolený prezident Obama ještě neudělal nic, a hned dostal Nobelovu cenu za mír – protože prostě byl.
A výsledek po osmi letech? Svět je ještě mnohem nebezpečnější, Islámský stát je silný a spolu s jinými islámskými teroristy útočí na Západ. Blízký východ je destabilizován a rozvrácená je navíc část severní Afriky. Vztahy mezi USA a Ruskem jsou na bodu mrazu, aniž by přitom Amerika něčeho dosáhla. Rusové vojensky zasahují dokonce v Sýrii, americká zahraniční politika je bezradná a Obama má skoro problém podat si ruku s Putinem. Americká společnost je hluboce rozpolcená, z velkých plánů se podařilo uskutečnit jen část problematické reformy zdravotního systému, nižší sociální vrstvy se cítí ještě více znevýhodněny než před Obamovým nástupem. Jistou osobní eleganci a absenci skandálů Obamovi nelze upřít, ale jinak bude na základě výsledků svého vládnutí historií považován spíše za průměrného prezidenta s nepříliš úspěšnou politikou.
Máme zde tedy zkušenost enormního nadšeného očekávání – a mizivého výsledku. Proč bychom teď měli stejným komentátorům – u nichž je jediná jistota, totiž že se ve svých soudech mýlí vždy – věřit, že Trump je obrovská tragédie a vše půjde špatně? Naopak je pravděpodobné, že Trump kolem sebe shromáždí rozumné lidi, zreální své politické představy a konkrétní části svého programu prosadí. Pak bude mít šanci na úspěch a západní svět na silnou a odpovědnou Ameriku, kterou všichni potřebujeme.

Vítězství Trumpa navzdory Trumpovi
Pochybné je i všeobecně rozšířené tvrzení, že volba Donalda Trumpa je překvapením. Jestli něco bylo historicky překvapivou a do jisté míry revoluční volbou, pak to bylo zvolení prvního černošského prezidenta do čela USA. Zvolení bílého podnikatele a realitního magnáta z New Yorku zase až takovou senzací není, dokonce v dějinné perspektivě jde o něco vcelku běžného. Navíc Trump sice v životopise nemá přímo politické funkce, veřejných aktivit má ale za sebou dost – a politických zkušeností taky. Už v roce 1988 zvažoval za republikány kandidaturu na amerického prezidenta, skutečně potom kandidoval v roce 2000 za Reformní stranu, nicméně vzhledem k malým šancím na celkové vítězství svůj boj předčasně ukončil. Mezitím se stihl zaregistrovat jako demokratický, později zase jako republikánský volič. V roce 2012 znovu vážně zvažoval kandidaturu a ověřoval svoje šance na úspěch. Jeho kandidatura v roce 2016 byla tedy výsledkem mnohaletého sbírání zkušeností, testování a hledání dobrého postupu. Trump při vstupu do kampaně nebyl nezkušený podnikatel, ale veřejně známá osobnost, mediální hvězda a především člověk s vlastní zkušeností z prezidentské kampaně.
Donald Trump se stal oficiálním kandidátem Republikánské strany, což je další důvod, proč není jeho vítězství nakonec žádným překvapením. Po osmi letech Obamovy politiky existovala zřetelná touha velké části americké společnosti po změně.
Patřím k těm politologům a komentátorům (a myslí si to i část republikánů), kteří jsou přesvědčeni, že kdyby republikánskou nominaci získal méně kontroverzní kandidát než Trump, porazil by Clintonovou mnohem výrazněji. Na „kdyby“ se v historii nehraje, a jak ví historikové, s tezí Blaise Pascala, že „kdyby měla Kleopatra kratší nos, tvář země by vypadala jinak“, se moc nenadělá. Ale podívejme se na výsledky: pro Trumpa hlasovalo 25,5 % voličů, pro Clintonovou 25,6 % voličů a 42–46 % (podle různých zdrojů) oprávněných voličů nešlo vůbec volit. Mnoho z nich i proto, že si nedokázali vybrat. Clintonovou za žádnou cenu nechtěli, ale Trump jejich hlasy nedokázal posbírat, protože je svou rétorikou odrazoval. Trump nezvítězil díky svému populismu, ale jako republikánský kandidát navzdory němu! Donald Trump nedokázal vyvolat žádnou masovou mobilizaci a neshromáždil nijak závratné množství protestních hlasů. Spíše se zdá, že udržel převážnou část ukázněných republikánských voličů a podařilo se mu na svou stranu dostat globální ekonomikou znejistěné nižší střední vrstvy v severních státech, které by jinak volily demokraty.
Vcelku – a fakta hovoří jasně, toto není žádné „kdyby“ – se však o žádný průlom a překvapivý výsledek nejednalo. Donald Trump spíše zapadá do schématu střídání a vůle ke změně po osmi letech vlády demokratů. Změně, jíž dosáhl sice mediálně spektakulárním, ale určitě ne v historickém kontextu překvapivým a vlastně ani nijak dominantním způsobem.
Protest normálních Američanů
Jiná věc je, proč právě člověk jeho typu získal na svou stranu republikánské voliče v primárkách a mohl být nakonec republikány nominován. Trumpovo vítězství nelze pochopit bez porozumění dvěma věcem, které se zvnějšku USA zdají nesrozumitelné.
Zaprvé, americká společnost prochází obrovskou demografickou změnou, významně se proměňuje její struktura, „bílá“ většina přestává být většinou, v řadě států jsou už nejsilnějším etnikem např. Hispánci. Dávno neplatí, že každý imigrant se přizpůsobuje americkým hodnotám a stylu života, v posledních letech se děje pravý opak. Proto taky velká část voličů chce ochranu svých zájmů, svého postavení, „své“ Ameriky. Jsou připraveni slyšet na snahu omezovat přistěhovalectví, zabránit ilegální migraci, nepřipustit rozšíření islámského radikalismu, nedovolit, aby se prostřednictvím především ilegální migrace ještě více destabilizovala společnost, a to jak z hlediska bezpečnosti, tak pracovních míst apod. Pro nás je USA „zemí imigrantů“, takže to zní možná absurdně a nezvykle, ale je to tak. USA mají s migrací problém. A stejně tak má problém část tradičních etnických a kulturně sociálních skupin s demografickou proměnou země.
Zadruhé, americká společnost je mnohem více hodnotově ukotvena než evropské společnosti, respektive hodnoty jsou politickým tématem. Proto mají etické otázky někdy i klíčový význam, jak jsme to viděli třeba při druhé volbě George W. Bushe. Konzervativní část americké společnosti je zneklidněna a znechucena neomarxistickým tažením Obamovy administrativy a chtějí proti tomu vystavět hráz. Symbolem neomarxistického rozbíjení společnosti se stal do jisté míry jazyk, především to, co nazýváme politickou korektností. Není se co divit, že republikánští voliči slyšeli na radikální vypořádání se s touto sociální nemocí. Trump nabídl opak korektnosti a byl částí republikánských voličů vyslyšen.
Americká společnost prochází proměnami, které negativně zasáhly část střední třídy, nižší střední třídu, dělnické vrstvy a spoustu normálních Američanů. Zasáhly je ekonomicky i hodnotově. Mnoho z těchto lidí ztratilo možnost samostatného podnikání a nyní se obávají i o zaměstnanecká místa, své životy už vůbec nepovažují za naplnění „amerického snu“. Jsou to normální lidé, kteří věří v americký stát a na základní nábožensky podmíněné hodnoty a chtějí žít ve městech, kde je pořádek. Věří v to, že je dobré pracovat, postarat se o sebe a své blízké a živit rodinu, že je vůbec správné mít rodinu, že mají být svobodní a odpovědní. Najednou od mediálního a politického establishmentu slyší, že jsou homofobní, rasističtí, reakční, extrémní, prostě špatní. Cítí se zrazeni elitou, chtějí změnu a vyjadřují to svým hlasem. Pro mnoho z nich nebyl Trump volba dle jejich přání, někteří se za nutnost volit mezi Trumpem a Clintonovou do jisté míry i stydí, ale Trump jim dal šanci protestovat. Už jen to, že Trumpa nechtěl establishment a mediální elita, byl důvod k jeho volbě.

Pravicový program
Trump nenabízel jen urážlivé výroky, velkohubá prohlášení a pár vtípků, které donekonečna omílala média. Už ve svých nominačních projevech se skrýval za fasádou „chlápka, co mluví, jak my si to myslíme“ vcelku rozumný a konzistentní program. A tento program je to, co nakonec přesvědčilo i ty, kteří byli odrazeni způsobem prezentace a „osobnostními charakteristikami uchazeče“ o americký prezidentský stolec.
Připomenu zde pár věcí z Trumpových vystoupení či programu. Mnohé z nich, které se týkají úlohy státu, daní a ekonomiky, byste našli i v programu Občanské demokratické strany. Kupříkladu v projevu v Newyorském hospodářském klubu v dubnu 2016 Trump mino jiné řekl: „Mým plánem je stvrdit známou skutečnost, že lidé prosperují pouze tehdy, pokud jim minimální zátěž státu dovolí využít svůj potenciál a realizovat své sny.“ Ve svém programu týkajícím se daní Trump mimo jiné říká: „Zjednodušení daní je stěžejním pilířem mých ekonomických záměrů. (…) Navrhuji plošné snížení daně z příjmu, zejména však pro střední třídu. To zajistí vznik milionů nových, dobře placených pracovních míst.“ Trump je taky pro jednoduchost daňového sytému: „Chci odstranit daňové výjimky pro určité zájmové skupiny, snížím naši korporátní daň tak, abychom byli opět konkurenceschopní a oživili naše hospodářství.“ Staví se proti byrokracii a chce ji odstranit: „Náš daňový systém je tak zatěžující a složitý, že ročně strávíme devět miliard hodin papírováním jen proto, abychom neporušili pravidla daňové správy.“ Je si vědom důležitosti pomoci rodinám: „Chci snížit náklady na dětskou péči tak, aby si rodiny mohly ze svého daňového základu odečíst průměrnou cenu za dětskou péči, a to včetně rodin, které se o děti starají doma.“ Podobných návrhů jdoucích správným směrem ke zjednodušování daňového systému, snižování daní, odstraňování byrokracie a konkrétní podpoře tradičním rodinám najdeme v jeho programu celou řadu.

Moc bez autority
Podívám-li se do zahraničněpolitického programu Donalda Trumpa, obsahuje řadu myšlenek, které najdete i v řadě mých textů, a také v mé zahraničněpolitické knize Na konci bezstarostnosti z roku 2015. Například mému volání po vojenské akci proti Islámskému státu na Blízkém východě odpovídá Trumpův slib: „Moje administrativa podnikne agresivní společné a koaliční vojenské operace, které budou mít za cíl rozdrtit a zničit ISIS. Mezinárodním úsilím musíme ISIS odříznout od jeho finančních zdrojů, musíme rozšířit sdílení zpravodajských informací a použít prostředky kybernetické války k potírání propagandy Islámského státu.“ Současně Trump, který je připraven k vojenské akci na obranu zájmů demokratického světa, jasně a správně odmítá akce na šíření demokracie a „dobra“, když říká: „Ukončím současnou zahraničněpolitickou strategii změny režimů a budování cizích států.“ A na migrační politiku má také rozumný názor, když ji dává především do vztahu k bezpečnosti a zájmům státu, který uprchlíky přijímá, a ne nějakým abstraktním pseudomoralistickým tezím. Trump voličům ve svém zahraničněpolitickém programu slíbil: „Zajistím, aby proces bezpečnostního prověřování a uprchlická politika braly na vědomí především bezpečnost Američanů.“
Prosazování zahraničněpolitické agendy nebude mít Trump jednoduché, navíc právě zde ukázal v průběhu kampaně nejvíce nejasností a protimluvů. Jeho úmysl zavázat spojence v NATO k odpovědnosti je přijatelný, pokud si ovšem Trump uvědomuje význam NATO pro mezinárodní stabilitu a konkrétně pro země ležící na hranicích západní sféry ruského vlivu. Pokud si uvědomuje význam euroatlantické vazby a odpovědnosti USA za stabilitu a bezpečnost této části světa. Není-li tomu tak, pak by se v jeho politice skrývalo nejedno riziko. Je zvláštní, jak málo je otázka Trumpova vztahu k NATO a k ochraně zemí ležících v pásmu od Pobaltí přes Polsko až například ke Slovensku u nás diskutována – na rozdíl od samotných USA a také zemí západní kontinentální Evropy nebo třeba Británie. Přitom se to bytostně dotýká nás, ne tolik jich. Nebetyčná historická hloupost a zaslepenost našich nových adorovatelů Ruska do jisté míry brání racionální debatě o národních zájmech, sférách vlivu, udržování světového řádu a stability. V zájmu České republiky je Trump, který napraví slabou a neefektivní Obamovu politiku obhajoby Západu, a ne Trump, jenž ponechá Evropu napospas a nebude vyrovnávat tradiční imperiální ambice Ruska. Trump, který mluví s Ruskem, dohodne se s ním na rozdělení zájmů, ale současně mu jasně nastaví hranice vlivu. Ostatně jedině taková republikánská zahraniční politika byla v minulosti účinná.
Problém, jemuž bude Trump v tomto úsilí čelit, dobře vystihl britský filozof Roger Scruton. V rozhlasovém komentáři po jeho zvolení v této souvislosti poznamenal, že Trump „má teď sice moc, ale postrádá autoritu“, a to právě v mezinárodním prostředí. To je mimo jiné daň za populistický a skandálně bavičský styl kampaně. Trumpova administrativa bude muset vyvinout úsilí, aby takovou autoritu získal, protože bez ní stěží učiní Ameriku znovu silnou.

Naděje na změnu
Vybral jsem víceméně náhodně pár citátů z Trumpova programu. Jasně však ukazují, že jeho zvolení není založeno na tom, že baví lidi svou neomaleností, ale na tom, že jim nabízí řešení problémů, které Američané považují za podstatné. Nemělo by ani zapadnout, že Trump vyhlásil program omezení globálního obchodu, přihlásil se k ochranářským opatřením a chce chránit americký trh a americká pracovní místa. Redefinice kdysi pravicové mantry volného obchodu na všech úrovních, toku kapitálu bez ohledu na hranice, nerozlišování domácích a zahraničních investorů a toho, že zahraniční kapitál je vždy dobrý, jak to známe z 90. let i z našich diskusí, je velkou výzvou pro pravicovou politiku 21. století. Jde o to, že je potřeba chránit především vlastní podnikatele a zaměstnavatele, že je nutno chránit pracovní místa pro domácí zaměstnance, že je nutno bránit nekontrolovanému odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu, že je potřeba chránit některá odvětví před konkurencí jiných ekonomických mocností a nadnárodních společností. To jsou věci, které jsou nesmírně aktuální a jimž mnozí „retropravičáci“ nerozumí, protože žijí s ideologickými klapkami ekonomických teorií na očích a nevidí, co se ve společnosti a ve světě děje. Globalizace končí, v zahraničí se o tom mluví již řadu měsíců, trhy se začínají chránit, není možné, aby na to USA a Evropa nereagovaly.
Trump nabídl znejistěným lidem srozumitelnou odpověď na jejich problémy a obavy, což se ukázalo jako podstatné. Jeho klaunství a hrubiánství je kyvadlovou odpovědí na ad absurdum dováděnou politickou korektnost, bující nesmyslná sociální práva všech na všechno a podrývání veškerých hodnot a jistot, na nichž společnost stojí. Je to kyvadlový pohyb, Trump sám má možnost vrátit se do bezpečné výseče ještě během svého prezidentství – a první kroky po zvolení to jasně naznačují. Neudělá-li to sám, vrátí ho tam ti, kteří ho nominovali a zvolili.

Petr Fiala